"Nejhlubší ztráty nejsou koncem lásky, ale začátkem její neviditelné podoby."

← Zpět na hlavní stránku

Můj příběh s Čikim

Čiki pro mě nikdy nebyl "jen pes".
 Byl moje rodina, můj parťák, moje bezpečí… A jestli mám být úplně upřímná, byl pro mě jako moje dítě.
 Byl součástí mého života patnáct let. Tak dlouho, že jsem postupně přestala vnímat svůj život jako "já a Čiki". Byli jsme prostě my.
 Dokud Čiki mohl chodil se mnou téměř všude. Jezdili jsme spolu na výlety, wellness pobyty i k moři. Když jsem přemýšlela nad dovolenou, neřešila jsem, kam bych chtěla jet já. Přemýšlela jsem, kam můžeme jet společně.
 Když bylo Čikimu šest let, náš život se hodně změnil. Prodělal těžký zánět mozku. Přestal chodit a dostal se do kómatu a následně do dlouhých záchvatů. Jeho stav byl velmi vážný a prakticky nikdo nám nedával velkou naději..
 Pečovala jsem o něj a čekala na každý sebemenší náznak, že se zlepšuje🙏. Když se začal jeho stav zlepšovat, začala naše další cesta.. Učila jsem ho znovu chodit. Každý den jsem s ním cvičila. Simulovala jsem s ním pohyby chůze, pohybovala jeho nožičkami a opakovala s ním pohyb znovu a znovu, aby si jeho mozek mohl znovu vybavit a naučit pohybový vzorec, který před nemocí znal. Čikoušek se po několika měsících velké dřiny znovu postavil na nohy. Zvládl něco, co v jednu chvíli vypadalo téměř nemožně a nikdo nevěřil, že to dokážeme a že bude znovu běhat,štěkat a hrát si. Nemoc na něm ale zanechala následky. Rozvinula se u něj epilepsie a do konce života potřeboval pravidelně léky, kontroly a zvýšenou péči.
 Od té chvíle se můj život ještě více přizpůsobil tomu jeho.
Vstávala jsem podle něj. Vyvenčit, připravit snídani a dát mu léky. Nikdy bych se kvůli něčemu neopozdila. Od jeho nemoci jsem měla neustálou potřebu vědět, že je v pořádku. Když jsem s ním zrovna nemohla být, měla jsem ho na kameře.
 Potřebovala jsem mít neustále jistotu, že kdyby dostal epileptický záchvat nebo se mu cokoli stalo, budu schopná okamžitě sednout do auta a jet na veterinu. A bylo úplně jedno, jestli jsou dvě odpoledne nebo dvě ráno…
 Veterinární kontroly, léky, zažívací problémy, krmení, strach při každé změně jeho chování. To všechno bylo součástí našeho života.
 Někdo by možná řekl, že jsem se kvůli němu omezovala… Já jsem to tak nikdy necítila.
 Nebyla to pro mě oběť. Byla to láska, ta největší jakou jsem ve svém životě zažila.🤍Chtěla jsem se o něj starat… Dokonce jsem si někdy říkala, že ani nemůžu pořádně onemocnět nebo skončit v nemocnici. Protože kdo by věděl přesně, kdy dostává léky? Kdo by poznal, že se chová trošku jinak než obvykle? Kdo by se o něj postaral přesně tak, jak potřebuje?
 Přitom jsem nebyla sama. Měla jsem rodinu a věděla jsem, že kdyby bylo potřeba, o Čikiho by se postarali. 
Byla jsem na jeho péči tolik navázaná, že i když jsem sama potřebovala nemocniční péči, moje první myšlenky směřovaly k němu. Stalo se i to, že jsem odmítla hospitalizaci a odešla z nemocnice domů, přestože můj vlastní stav nebyl dobrý.
 Neříkám to proto, že by to bylo správné rozhodnutí, které by měl někdo následovat. Dnes vím, že i moje vlastní zdraví mělo být důležité. Říkám to proto, aby bylo možné pochopit, jak hluboce byl Čiki propojený s mým životem. Měla jsem strach, že právě ve chvíli, kdy u něj nebudu, se něco stane.
 Čiki byl to nejcennější, co jsem měla….A potom přišel den, kterého jsem se tolik let bála. Celé roky bylo mojí úlohou Čikiho držet. A potom přišel okamžik, kdy mojí poslední úlohou bylo dokázat ho nechat jít..
 Musela jsem se rozhodnout, že už nebudu bojovat za další den pro sebe, pokud by ten další den nebyl dobrý pro něj…💔 Myslela jsem si, že když celý život vím, že jednou ten okamžik přijde, budu na něj alespoň trochu připravená. Nebyla jsem… Na některé ztráty se podle mě připravit nedá. Pamatuji si pocit, že nemůžu dýchat, jako by moje tělo neumělo pochopit, že svět kolem mě dál normálně funguje, když ten můj právě skončil. 
 Chtěla jsem jedinou věc, kterou mi nikdo nemohl dát. Chtěla jsem ho zpátky…
 A najednou bylo strašné ticho. Jeho postýlka vedle mojí postele zůstala prázdná. Nebylo koho ráno vyvenčit. Nebyla snídaně, kterou bych mu připravovala. Nebyly léky, jejichž čas jsem tolik let hlídala. Najednou jsem nemusela spěchat domů. Nemusela jsem kontrolovat hodiny, nemusela jsem přemýšlet, jestli je Čiki v pořádku. A právě to bylo nesnesitelné. To, co by někdo mohl nazvat svobodou, bylo pro mě obrovské prázdno. Můj život se patnáct let řídil podle bytosti, kterou jsem bezmezně milovala. A během jediného okamžiku tenhle svět zmizel. Sama jsem procházela těžkou depresí a úzkostmi a stále navštěvuji svoji terapeutku. Její pomoc pro mě byla a je nesmírně důležitá. Bez ní si neumím představit, jak bych některé chvíle zvládla. Mám také rodinu, která mě podporuje, lidi, kteří mě mají rádi a chtějí, aby mi bylo lépe. Přesto jsem se někdy cítila strašně sama… Ne proto, že by se nesnažili, ale  postupně jsem pochopila jednu věc. Člověk může být obklopený lidmi, kteří ho milují, a přesto může být ve svém smutku úplně sám. Protože nikdo jiný nebyl mnou. Nikdo jiný nežil těch patnáct let s Čikim přesně tak, jako jsem je žila já. Nikdo neznal všechny naše drobné rituály, moje strachy o něj, naši každodennost ani to, jak obrovskou část mého života zabíral. A nikdo proto nemohl úplně cítit prázdno, které po něm zůstalo…
 Časem navíc přichází další bolest. Okolní svět pokračuje, lidé se vrátí ke svým životům a přestanou se ptát. A vy máte pocit, že už byste o tom možná neměli tolik mluvit. Že už jste jeho jméno vyslovili příliš mnohokrát. Že už jste stejnou vzpomínku vyprávěli několikrát. Že už jste plakali dost. Že už by vám přece mělo být lépe🥺 A právě tehdy jsem začala chápat, jak osamělá může ztráta zvířete být. Hledala jsem způsob, jak se naučit žít ve světě, ve kterém Čiki fyzicky není. A postupně jsem pochopila, že pokračovat v životě neznamená přestat milovat. Že můžu nést Čikiho dál se sebou, jen jinak…
 A právě někde mezi tou obrovskou bolestí, prázdnem a hledáním způsobu, jak znovu žít, začalo vznikat ČIKI. Ne jako podnikatelský nápad.
 ČIKI vzniklo z Čikiho. Z naší společné cesty. Z jeho života i z bolesti po jeho odchodu. Nevzniklo proto, že bych měla univerzální návod na truchlení. Nemám ho a myslím, že ani neexistuje. A nevzniklo ani proto, abych nahrazovala psychologa, terapeuta nebo jinou odbornou péči. Sama vím, jak důležitá odborná pomoc může být, protože ji sama využívám. Chci nabídnout něco jiného. Bezpečné místo pro člověka, kterému právě chybí někdo, koho ostatní možná nazývají zvířetem, ale pro něj znamenal celý svět.
Dnes už vím, že truchlení nemá přesný časový plán. Čiki po sobě v mém životě zanechal obrovskou stopu. A přestože bych dala cokoli za to, aby tady stále byl, postupně jsem pochopila, že jeho příběh nemusí skončit dnem, kdy odešel. ČIKI je jedním ze způsobů, jak jeho příběh pokračuje. A pokud díky němu jednou nebude muset být někdo ve své nejhorší chvíli se svojí bolestí úplně sám, potom tu Čiki zanechal ještě jednu stopu navíc.🤍

 Dnes chci nabídnout druhým to, co jsem sama ve svých nejtěžších chvílích potřebovala – pochopení a možnost mluvit o někom, koho milovali, tak dlouho, jak potřebují.

O Čikim, našem společném životě i o tom, co přišlo po jeho odchodu, dnes vzniká také moje kniha.

Je pro mě psychicky velmi náročné vracet se hluboko do vzpomínek. Znovu otevírat jednotlivé okamžiky, pocity, strach, bezmoc i chvíle, o kterých se mi stále těžko mluví. Některé stránky se nepíšou lehce. Někdy musím přestat, zavřít je a vrátit se k nim až ve chvíli, kdy na to mám sílu. Přesto cítím, že ten příběh chci napsat…. Nejen kvůli Čikimu a sobě. Ale také kvůli lidem, kteří někdy přišli o někoho, koho hluboce milovali. Protože bolest ze ztráty má mnoho podob. Může po ní zůstat prázdná postýlka našeho zvířete, stejně jako prázdné místo po člověku, který byl součástí našeho života. Každý vztah je jiný a žádné dvě ztráty nejsou stejné. Přesto se v některých pocitech můžeme potkat – v prázdnotě, úzkosti, vině, bezmoci, vzpomínkách i v otázce, jak pokračovat v životě, když někdo, koho jsme milovali, už pokračovat nemůže. Pokud moje zkušenost jednou pomůže alespoň jednomu člověku pochopit, že na některé své pocity nemusí být sám, pak pro mě bude mít smysl vracet se i k těm vzpomínkám, které bolí nejvíc.

Více ze svého příběhu vyprávím ve vznikající knize Čiki.

 A jestli se ptáte, zda jsem vedle Čikiho žila i svůj vlastní život – ano. Žila jsem ho naplno. Čiki byl ale jeho nedílnou součástí.🤍

"Každá ztráta nám vezme kousek srdce. A když už si myslíme, že jsme se naučili žít s bolestí, přijde další a znovu nám připomene, jak křehký je náš svět. Některé rány se nikdy nezahojí. Jen se s nimi naučíme žít."

Když odešel Čiki, myslela jsem si, že už vím, jak moc může bolet ztráta někoho, koho milujeme celým srdcem. Netušila jsem, že se budu muset tak brzy loučit znovu, tentokrát se svým milovaným Freníčkem. Byl posledním kouskem mého světa, který ještě pamatoval chvíle, kdy jsme byli všichni spolu. Tolik jsme toho prožili, tolik překonali a tolikrát jsem věřila, že před sebou máme ještě spoustu společných dní, i když poslední měsíce jsme o každý další den bojovali. Jeho poslední chvíle přišla ale nečekaně, když jsem ho sama vezla autem na veterinu. Cestou přestal dýchat a já se ho zoufale snažila oživit. Tolik jsem si přála, aby se ještě jednou nadechl, aby tu se mnou zůstal. Ale už se mi ho nepodařilo zachránit.. 😢 A ve chvíli, kdy jsem si myslela, že se můj svět po ztrátě Čikiho pomalu znovu skládá alespoň trošku dohromady, se mi zhroutil podruhé. Čiki mě naučil, jak hluboká může být láska ke zvířeti. Freníček mi připomněl, že ani druhé loučení není o nic snazší. Že ani předchozí ztráta nás nepřipraví na chvíli, kdy znovu přijdeme o někoho, kdo byl součástí nás samotných. A s Frenkiem jako by odešel i poslední kousek mého života, který jsem si tolik přála uchovat. Zůstala láska, vzpomínky a ticho po těch, kteří pro mě znamenali celý svět. 🤍