Můj příběh s Čikim
Čiki pro mě nikdy nebyl "jen pes".
Byl moje rodina. Můj parťák. Moje jistota. Moje bezpečí. A jestli mám být úplně upřímná, byl pro mě jako moje dítě.
Byl součástí mého života patnáct let. Tak dlouho, že jsem postupně přestala vnímat svůj život jako "já a Čiki". Byli jsme prostě my.
Čiki nečekal doma, až se vrátím ze svého života. On byl jeho součástí společně s jeho psím bráškou Majkým, který nás po dvanácti společných letech opustil.
Vyrůstali spolu, milovali se a prakticky celý život kráčeli vedle sebe. Majky byl neskutečný dobrák – klidný, laskavý a trpělivý. Pro Čikiho ale znamenal ještě něco navíc. Byl jeho průvodcem, jeho jistotou, jeho očima. Čiki se podle něj orientoval a následoval ho s naprostou důvěrou. Byli sehraná dvojice, která nepotřebovala slova. A když Majky odešel, neztratila jsem ho jen já. Ztratil ho i Čiki. Ztratil svého brášku, parťáka a psa, který ho celý život vedl…
Po jeho boku zůstali ale dál Freník a Kety, jeho další psí parťáci, jeho smečka, jeho rodina.
Dokud Čiki mohl chodil se mnou téměř všude. Jezdili jsme spolu na výlety, wellness pobyty i k moři. Když jsem přemýšlela nad dovolenou, neřešila jsem, kam bych chtěla jet já. Přemýšlela jsem, kam můžeme jet společně. Představa, že bych někde několik dní byla a on zůstal doma, pro mě jednoduše nepřipadala v úvahu.
Měl svoji vlastní mini postýlku hned vedle mojí postele. Usínala jsem s vědomím, že je vedle mě, a když jsem ráno otevřela oči, byl tam.
Dnes bych dala cokoli za jediné takové ráno.
Když bylo Čikimu šest let, náš život se změnil. Prodělal těžký zánět mozku. Přestal vnímat a dostal se do kómatu. Jeho stav byl velmi vážný a prakticky nikdo nám nedával velkou naději.
Pamatuji si ten strach. Strach, že o něj přijdu.
Ale já jsem se té malé naděje odmítala pustit.
Pečovala jsem o něj a čekala na každý sebemenší náznak, že se ke mně vrací. A když svůj boj zvládl, začala další cesta.
Učila jsem ho znovu chodit. Každý den jsem s ním cvičila. Simulovala jsem s ním pohyby chůze, pohybovala jeho nožičkami a opakovala s ním pohyb znovu a znovu, aby si jeho mozek mohl znovu vybavit a naučit pohybový vzorec, který před nemocí znal.
Čiki se znovu postavil na nohy. Zvládl něco, co v jednu chvíli vypadalo téměř nemožně a nikdo nevěřil, že to dokážeme. Nemoc na něm ale zanechala následky. Rozvinula se u něj epilepsie a do konce života potřeboval pravidelně léky, kontroly a zvýšenou péči.
Od té chvíle se můj život ještě více přizpůsobil tomu jeho.
Vstávala jsem podle něj. Vyvenčit. Připravit snídani. Dát léky. Kontrolovat, jak mu je. Hlídala jsem čas, protože jsem věděla, kdy co potřebuje.
Nikdy bych se kvůli něčemu neopozdila.
Od jeho nemoci jsem měla neustálou potřebu vědět, že je v pořádku. Když jsem s ním zrovna nemohla být, měla jsem ho na kameře. Kontrolovala jsem ho, když jsem byla pryč, a vlastně i tehdy, když jsem byla doma a jen jsem na chvíli odešla do jiné místnosti.
Dokonce i ve sprše jsem měla telefon tak, abych na něj přes kameru viděla.
Možná to někomu bude připadat přehnané. Pro mě to ale byla každodenní realita po tom, čím jsme si spolu prošli. Věděla jsem, že epileptický záchvat nebo jiný problém může přijít nečekaně, a potřebovala jsem mít jistotu, že když mě bude potřebovat, budu u něj.
Nemohla jsem si jen tak dát v klidu doma třeba skleničku vína….Potřebovala jsem mít jistotu, že kdyby dostal epileptický záchvat nebo se mu cokoli stalo, budu schopná okamžitě sednout do auta a jet na veterinu.
A bylo úplně jedno, jestli jsou dvě odpoledne nebo dvě ráno.
Veterinární kontroly, léky, zažívací problémy, krmení, strach při každé změně jeho chování… to všechno bylo součástí našeho života.
Někdo by možná řekl, že jsem se kvůli němu omezovala.
Já jsem to tak nikdy necítila.
Nebyla to pro mě oběť. Byla to láska.
Chtěla jsem se o něj starat. Chtěla jsem být člověkem, na kterého se může vždycky spolehnout. Chtěla jsem, aby pokud se někdy bude bát, bolet ho něco nebo mě bude potřebovat, věděl, že tam budu.
Dokonce jsem si někdy říkala, že ani nemůžu pořádně onemocnět nebo skončit v nemocnici. Protože kdo by věděl přesně, kdy dostává léky? Kdo by poznal, že se chová trošku jinak než obvykle? Kdo by se o něj postaral přesně tak, jak potřebuje?
Přitom jsem nebyla sama. Měla jsem rodinu a věděla jsem, že kdyby bylo potřeba, o Čikiho by se postarali. Věděla jsem, že by udělali maximum.
Jenže pro mě to nebylo stejné.
Potřebovala jsem být u něj já.
Byla jsem na jeho péči tolik navázaná, že i když jsem sama potřebovala nemocniční péči, moje první myšlenky směřovaly k němu. Stalo se i to, že jsem odmítla hospitalizaci a odešla z nemocnice domů, přestože můj vlastní stav nebyl dobrý.
Neříkám to proto, že by to bylo správné rozhodnutí, které by měl někdo následovat. Dnes vím, že i moje vlastní zdraví mělo být důležité.
Říkám to proto, aby bylo možné pochopit, jak hluboce byl Čiki propojený s mým životem.
Měla jsem strach, že právě ve chvíli, kdy u něj nebudu, se něco stane. Že dostane záchvat. Že mu nebude dobře. Že mě bude potřebovat a já tam nebudu.
Čiki byl to nejcennější, co jsem měla….
A potom přišel den, kterého jsem se tolik let bála.
Celé roky bylo mojí úlohou Čikiho držet. A potom přišel okamžik, kdy mojí poslední úlohou bylo dokázat ho nechat jít.
Musela jsem udělat rozhodnutí, které jsem celý jeho život doufala, že nikdy nebudu muset udělat.
Rozhodnout se, že už nebudu bojovat za další den pro sebe, pokud by ten další den nebyl dobrý pro něj.
Musela jsem se s ním rozloučit
Myslela jsem si, že když celý život vím, že jednou ten okamžik přijde, budu na něj alespoň trochu připravená. Nebyla jsem.
Na některé ztráty se podle mě připravit nedá.
Pamatuji si pocit, že nemůžu dýchat. Jako by moje tělo neumělo pochopit, že svět kolem mě dál normálně funguje, když ten můj právě skončil.
Byla jsem úplně na dně.
Nechtěla jsem vstávat. Nechtěla jsem nic řešit. Nechtěla jsem být.
Nechtěla jsem žít život, ve kterém Čiki není.
Chtěla jsem jedinou věc, kterou mi nikdo nemohl dát. Chtěla jsem ho zpátky.
A najednou bylo strašné ticho.
Jeho postýlka vedle mojí postele zůstala prázdná. Nebylo slyšet jeho kroky. Nebylo koho ráno vyvenčit. Nebyla snídaně, kterou bych mu připravovala. Nebyly léky, jejichž čas jsem tolik let hlídala. Najednou jsem nemusela spěchat domů. Nemusela jsem kontrolovat hodiny.
Nemusela jsem přemýšlet, jestli je Čiki v pořádku.
A právě to bylo nesnesitelné.
To, co by někdo mohl nazvat svobodou, bylo pro mě obrovské prázdno.
Můj život se patnáct let částečně řídil podle bytosti, kterou jsem milovala. A během jediného okamžiku tenhle svět zmizel.
Neztratila jsem jen psa.
Ztratila jsem každodenní rituály. Pocit, že mě někdo potřebuje. Část svého bezpečí. Budoucnost, ve které jsem automaticky počítala s ním.
A měla jsem pocit, že jsem spolu s Čikim ztratila i kus sebe.
Sama jsem procházela depresí a úzkostmi a stále navštěvuji svoji terapeutku. Její pomoc pro mě byla a je nesmírně důležitá. Bez ní si neumím představit, jak bych některé chvíle zvládla.
Mám také rodinu, která mě podporuje. Lidi, kteří mě mají rádi a chtějí, aby mi bylo dobře.
Přesto jsem se někdy cítila strašně sama.
Ne proto, že by se nesnažili.
Ale postupně jsem pochopila jednu věc.
Člověk může být obklopený lidmi, kteří ho milují, a přesto může být ve svém smutku úplně sám.
Protože nikdo jiný nebyl mnou.
Nikdo jiný nežil těch patnáct let s Čikim přesně tak, jako jsem je žila já. Nikdo neznal všechny naše drobné rituály, moje strachy o něj, naši každodennost ani to, jak obrovskou část mého života zabíral.
A nikdo proto nemohl úplně cítit prázdno, které po něm zůstalo.
Časem navíc přichází další bolest.
Okolní svět pokračuje.
Lidé se vrátí ke svým životům. Přestanou se ptát. A vy máte někdy pocit, že už byste o tom možná neměli tolik mluvit.
Že už jste jeho jméno vyslovili příliš mnohokrát.
Že už jste stejnou vzpomínku vyprávěli několikrát.
Že už jste plakali dost.
Že už by vám přece mělo být lépe.
Mně dlouho nebylo….a vlastně stále není…
A právě tehdy jsem začala chápat, jak osamělá může ztráta zvířete být.
Hledala jsem způsob, jak se naučit žít ve světě, ve kterém Čiki fyzicky není.
Nechtěla jsem na něj zapomenout.
Nechtěla jsem ho "pustit".
Nechtěla jsem ho ničím nahradit.
Potřebovala jsem pochopit, jak žít dál a přitom ho neztratit ještě podruhé tím, že bych se snažila vymazat všechno, co pro mě znamenal.
A postupně jsem pochopila, že pokračovat v životě neznamená přestat milovat.
Že můžu nést Čikiho dál se sebou.
Jinak. Bolestivě. Ale pořád.
A právě někde mezi tou obrovskou bolestí, prázdnem a hledáním způsobu, jak znovu žít, začalo vznikat ČIKI.
Ne jako podnikatelský nápad.
ČIKI vzniklo z Čikiho. Z naší společné cesty. Z jeho života i z bolesti po jeho odchodu.
Nevzniklo proto, že bych měla univerzální návod na truchlení. Nemám ho. Myslím, že ani neexistuje.
A nevzniklo ani proto, abych nahrazovala psychologa, terapeuta nebo jinou odbornou péči. Sama vím, jak důležitá odborná pomoc může být, protože ji sama využívám.
Chci nabídnout něco jiného.
Bezpečné místo pro člověka, kterému právě chybí někdo, koho ostatní možná nazývají zvířetem, ale pro něj znamenal celý svět.
Místo, kde nemusíte vysvětlovat, proč to tolik bolí.
Kde můžete vyslovit jeho jméno třeba podesáté.
Kde můžete znovu vyprávět stejnou vzpomínku, protože ji právě potřebujete vyslovit.
Kde můžete plakat.
Kde můžete říct, že jste naštvaní.
Že máte výčitky.
Že máte doma jeho věci a nedokážete na ně sáhnout.
Že pořád čekáte, že uslyšíte jeho kroky.
Nebo že jste dnes poprvé na několik minut zapomněli na svoji bolest a potom jste kvůli tomu měli pocit viny.
Bez věty:
"Byl to jen pes."
Bez rady:
"Pořiď si jiného."
A hlavně bez očekávání:
"Už bys měl/a být v pořádku."
Protože dnes už vím, že truchlení nemá přesný časový plán.
Čiki po sobě v mém životě zanechal obrovskou stopu.
A přestože bych dala cokoli za to, aby tady stále byl, postupně jsem pochopila, že jeho příběh nemusí skončit dnem, kdy odešel.
ČIKI je jedním ze způsobů, jak jeho příběh pokračuje.
A pokud díky němu jednou nebude muset být někdo ve své nejhorší chvíli se svojí bolestí úplně sám, potom tu Čiki zanechal ještě jednu stopu navíc.
Dnes chci nabídnout druhým to, co jsem sama ve svých nejtěžších chvílích potřebovala – bezpečný prostor, pochopení a možnost mluvit o někom, koho milovali, tak dlouho, jak potřebují.
Protože některá zvířata s námi stráví jen část našeho života.
My ale můžeme nést jejich stopu po celý ten svůj.
O Čikim, našem společném životě i o tom, co přišlo po jeho odchodu, dnes vzniká také moje kniha.
Je pro mě psychicky velmi náročné vracet se hluboko do vzpomínek. Znovu otevírat jednotlivé okamžiky, pocity, strach, bezmoc i chvíle, o kterých se mi stále těžko mluví. Některé stránky se nepíšou lehce. Někdy musím přestat, zavřít je a vrátit se k nim až ve chvíli, kdy na to mám sílu.
Přesto cítím, že ten příběh chci napsat.
Nejen kvůli Čikimu a sobě. Ale také kvůli lidem, kteří někdy přišli o někoho, koho hluboce milovali.
Protože bolest ze ztráty má mnoho podob. Může po ní zůstat prázdná postýlka našeho zvířete, stejně jako prázdné místo po člověku, který byl součástí našeho života. Každý vztah je jiný a žádné dvě ztráty nejsou stejné. Přesto se v některých pocitech můžeme potkat – v prázdnotě, úzkosti, vině, bezmoci, vzpomínkách i v otázce, jak pokračovat v životě, když někdo, koho jsme milovali, už pokračovat nemůže.
Pokud moje zkušenost jednou pomůže alespoň jednomu člověku pochopit, že na některé své pocity nemusí být sám, pak pro mě bude mít smysl vracet se i k těm vzpomínkám, které bolí nejvíc.
Více ze svého příběhu vyprávím ve vznikající knize Čiki.
A jestli se ptáte, zda jsem vedle Čikiho žila i svůj vlastní život – ano. Žila jsem ho naplno. Čiki byl ale jeho nedílnou součástí.